Vajnachská diaspora České republiky, o. s.

Domů | Stanovy | Kontakt
Obr: Malba deportace 1944

Masakr, vysídlení a hladomor 1944 až 1948 –
druhá kavkazská genocida –
operace Čočka

Deportace Čečenců, Ingušů a Orstchojců s krycím názvem operace Čočka (rusky: Операция Чечевица, vajnašsky: Вайнах махкахбахар) byla čtyři roky trvající genocida Vajnachů na území Ruské sovětské federativní republiky spuštěná v únoru 1944. Co do procentuálního počtu obětí překonala tragédii zvanou "arménská genocida" za Osmanské říše a procentuálnmím rozsahem a brutalitou je obdobou holokaustu z éry nacistického Německa.

Evropský palament vydal na plenárním zasedání 27. února 2004 rezoluci, že deportace celého čečenského národa z 23. února 1944 představuje akt genocidy, a to na základě Haagské konvence IV z roku 1907 a Úmluvy o zabránění a trestání zločinů genocidy přijaté 9. prosince 1948 na Valném shromáždění OSN.[1]

Druhá kavkazská genocida zahrnuje tři složky: Masakr, vysídlení a hladomor

Obsah

Počet obětí

Před rokem 1944 žilo na bolševickým Ruskem ovládaném území (oficiálně zvaném Sovětský svaz) 800 tisíc Vajnachů.[2]
  • Masakr – 260 tisíc[2]
  • Vysídlení – 250 tisíc
  • Hladomor – 150 tisíc

Celkem tedy na 660 tisíc obětí z celkového počtu asi 800 tisíc. Přes 82% národa tak bylo vyhlazeno.[2]

Pachatelé

Rusko se všemožně snaží přepisovat historii ve svůj prospěch nejen v případě této události. V rámci tohoto přepisu se mu podařilo vyvolat dojem, že za všechno může Stalin. Není tomu tak. Ve vedení Všesvazové komunistické strany (bolševiků) ( VKS(b) ) a v ruské vládě se vždy našel dostatek ještě krvelačnějších lidských zrůd, než byl Stalin. Jak upřesněno níže, nejednalo se v žádném případě o rozhodnutí "Stalina" nýbrž o oficiální rozhodnutí prezídia Nejvyššího sovětu.

Rozhodnutím ze 7. března 1944 nařídilo prezídium Nejvyššího sovětu likvidaci čečenské a ingušské autonomní republiky (rusky přesně: ликвидацию Чечено-Ингушской АССР), které podepsali předseda prezídia Nejvyššího sovětu M. Kalinin a jeho tajemník A. Gorkin. Prezídium Nejvyššího sovětu ale bylo podřízeno politbyru ústředního výboru Všesvazové komunistické strany (bolševiků) a většinou reprodukovalo jeho rozhodnutí. Najít pachatele této genocidy tak není jednoduché. Informace ruského dezinformačního aparátu, který se dodnes snaží zapřít, co se dá, nejsou příliš věrohodné. Rozhodující ortel ale musel padnout v politbyru ústředního výboru komunistické strany, kde v únoru 1944 zasedali a jsou tedy s nejvyšší pravděpodobností hlavními pachateli: Vjačeslav Molotov, Michail Kalinin, Kliment Vorošilov, Lazar Kaganovič, Andrej Andrejev, Anastáz Mikojan, Andrej Ždanov, Nikita Chruščov a Josif Stalin.

Politbyro tehdy rozhodovalo zřejmě na návrh předsedy lidového komisariátu vnitra (NKVD – rusky: Народный комиссариат внутренних дел) Lavrentije Beriji, který přitom usiloval o totální holocaust Vajnachů, když navrhl, aby všichni byli uvězněni do uzavřených vagónů a i s vagóny utopeni v Kaspickém moři. Stalin údajně totální holokaust odmítl s komentářem, že „i z berana se stahuje kůže jenom jednou“.

Masakr

Ruská vláda dodnes rozsah masakrů vědomě popírá a většinu dílčích masakrů se Komunistické straně Sovětského svazu a ruské vládě dodnes daří tajit. V některých případech však informace přece jen do zahraničí pronikly. Zmiňme se aspoň o dvou.

Titulní strana filmu Přikázáno zapomenout. Zdroj: Wikipedie.

Hromadné upálení za živa ve vesnici Hajbach

Ve vesnici Hajbach (v ruském zkomolení „Chajbach“)[3] bylo přes 700 domorodců nahnáno do stodoly, ta byla obstoupena vojskem a zapálena. Pokud se někdo pokusil prorazit z ohně ven, byl zastřelen. Informace o masakru se vynesla díky tomu, že se jednomu mladíkovi podařilo nepozorovaně zmizet v lese, odkud vše pozoroval.

(Pro srovnání – při vyhlazení Lidic v roce 1942 přišlo o život celkem 340 obyvatel – 192 muži, 60 žen a 88 dětí.)

Za masakr v Hajbachu byli generál NKVD Gvišiani a další pachatelé odměněni vysokými státními vyznamenáními. Gvišiani zemřel ve věku 82 let s hodností generála. Aź do roku 1989 byl masakr Ruskem přísně utajován. Ruská státní dezinformační mašinerie se dodnes zvěrstva napáchaná v rámci druhé kavkazská genocidy snaží popřít.

O masakru v Hajbachu se v roce 2014 podařilo v Čečensku natočit film „Nařízeno zapomenout“ (rusky Приказано забыть), který Putinova vláda zakázala promítat v ruských kinech a televizi a filmaře obvinila z "falšování historie".[4]

Film Nařízeno zapomenout lze shlédnout s anglickými titulky na youtube.

Masakr na jezeře Galan-Čož

Po tři dny byli naháněni obyvatelé z okolních údolí postupně na zamrzlou hladinu jezera Galan-Čož a průběžně stříleni ozbrojenci NKVD, kterými bylo jezero obstoupeno. Na 6000 mrtvých těl bylo zaházeno sněhem a okolní příjezdové cesty zasypány. Voda v jezeře byla otrávena. Když sníh na jaře roztál, mrtvá těla plavala na hladině a potápěla se.

A mnoho dalších..

Oba masakry nebyly ojedinělé. Obdobná zvěrstva byla napáchána v Targimské soutěsce v údolí řeky Assa, v okresech Nožaj-Jurt, Urus-Martan, Galan-Čož, oblastech Majsti, Malchista a mnoha dalších.[3] Z rozdílu počtu obyvatel (800 tisíc v roce 1944) a počtu vysídlených (asi 490 tisíc) je zřejmé, že tímto způsobem bylo vyvražděno na 260 tisíc Vajnachů.[2] (Zbývajících asi 50 tisíc tvoří Vajnachové, kteří byli buď v armádě, nebo mimo území Vajnachů).

Vysídlení ( — cesta smrti)

Vedení operace Čočka se ujali sám navrhovatel Berija a plukovník NKVD Gvišiani. Část obyvatelstva (kolem 490 tisíc) byla ve smyslu rozhodnutí strany a vlády nakládána do nákladních vagónů a za nelidských podmínek odvážena. Zbývající část obyvatelstva (kolem 240 tisíc) byla nad rámec oficiálního rozhodnutí zmasakrována na místě za použití metod snad ještě horších, než jaké jsou známy z publikací o nacistickém Německu.

Na 490 tisíc lidí tak bylo naloženo do transportů, které se odehrávaly za nelidských podmínek v nákladních a dobytčích vagonech s vyvrtanou dírou pro výkaly. Vypukly epidemie, rozmnožily se vši. Lidé po celou dobu dvoutýdenní cesty umírali. V některých případech vlak zastavil a museli pro zemřelé spolucestující ve zmrzlé půdě kopat hroby podél tratě, v ostatních případech se nebylo možné po dobu cesty mrtvých těl zbavit vůbec. Tělíčka mrtvých dětí byla vyhazována větracími otvory.

Hladomor

Obyvatelé, kteří transporty přežili, byli přiděleni do zemědělských družstev a byli nuceni osídlit opuštěné a zdevastované příbytky. Nebylo výjimkou, že v jediném pokoji bez nábytku bydlely čtyři rodiny.
Se záměrem vyvolat konflikty mezi místním obyvatelstvem a příchozími byly záměrně předem rozšířeny informace, že se jedná o příjezd zrádců, banditů, kolaborantů s nacisty a kanibalů. (S výjimkou kanibalů tedy stejné lži, jako dnes a denně putinské Rusko šíří o Ukrajině.)

Kazachstán: Ingušská rodina truchlí nad zemřelou dcerou. Zdroj: Wikipedie.

Přeživší vysídlenci byli následně v letech 1944 – 1945 záměrně vystaveni hladomoru, jehož důsledkem byly další desetitisíce obětí, když místnímu původnímu obyvatelstvu bylo zakazováno poskytovat vysídlencům potraviny. Hladomor byl takový, že mnozí v zoufalství trhali a jedli trávu. Mnozí zemřeli na podvýživu.

Na celé akci je zarážející ještě jeden aspekt. Ačkoliv druhá světová válka byla v plném proudu, kdy se válečná fronta táhla od Černého moře až po Finský záliv, mohlo by se normálnímu člověku zdát, že veškerá síla armády bude potřeba tam. Nebylo tomu tak. Je zcela nepochopitelné, že Rusko za takové situace ještě mělo pomyšlení vyčlenit část armády, zbraní, dopravních prostředků poskytnutých v rámci americké pomoci LAND-LEASE, železnic a pohonných hmot na zorganizování svévolné genocidy národa a vlastních obyvatel, kteří se navíc ve velkém počtu aktivně účastnili na straně Rudé armády bojů proti nacistickému Německu. Pokud se ještě dnes najdou lidé, a dokonce mezi historiky, kteří se toto zvěrstvo snaží ospravedlnit pomocí Ruskem produkované dezinformace, nezbývá než je zařadit do kategorie těch, kteří se ještě dnes snaží bagatelizovat holokaust nebo vyhlazení Lidic.

Genocida jako státní svátek

Datum genocidy Vajnachů – 23. únor – je dodnes v Rusku oslavován jako státní svátek Ruské federace – Den obránců vlasti. Ruská státní dezinformační mašinerie sice káže, že 23. února oslavuje vítězství Rudé armády proti Němcům u Pskova a Narvy z roku 1918, toho dne se ale žádná taková událost nekonala.[5]

a další ...

23. únor není jediným státním svátkem, který v Rusku oslavuje masakry a státní terorismus. Dalším "svátkem teroru" je 20. prosinec, coby "Den pracovníků bezpečnostních orgánů", který v roce 1995 plynule navázal na "Den čekisty". Čeka byla přitom organizace, která v letech 1917 až 1922 řídila krvavé represe proti údajně "odpůrcům sovětského režimu".[6] Ve skutečnosti se ale jednalo o demonstraci státního terorismu, kdy rozhodujícím faktorem byl spíše počet obětí a krutost, než likvidace skutečných "odpůrců". O zvěrstvech Čeky, jejíž počet obětí se odhaduje až 500 tisíc, byl v roce 1992 natočen hraný dokument Čekist shlédnutelný též na youtube v ruštině nebo se srozumitelnými titulky v bosenštině.

Doslov

Nezbývá, než se zmínit o jedné z mnoha, bohužel i v mezinárodním měřítku rozšířené, ruské lži. Rusku se do značné míry podařilo přesvědčit svět, že všechna ta zvěrstva zavinil Stalin, a vyvolat dojem, že celý ruský státní aparát včetně zločinných organizací, jako byla a je komunistická strana, NKVD, KGB, FSB, Jednotné Rusko, atd. za nic nemůže. Není tomu tak. V Rusku se vždy našel dostatečný počet moci chtivých kariéristů ochotných se vzájemně ve zločinech a zabíjení v boji o moc předhánět. Významnou roli přitom sehrála neuvěřitelná krutost lidí, jako byl například člen nejvyššího sovětu a předseda NKVD Nikolaj Ježov, který se do svých funkcí probojovával vlastnoručním zabíjením svých konkurentů. Zabíjení se mu tak zalíbilo, že ještě ve funkci předsedy NKVD vlastnoručně zabíjel až na 1000 zatčených osob denně. Obdobným masovým katem byl Vasilij Blochin, nositel Leninova řádu, který vlastní rukou zavraždil desetitisíce lidí, včetně 7000 polských zajatců v rámci Katyňského masakru.
Bolševiky v čele s Leninem byl v Rusku nastolen autozabijácký systém, ve kterém podmínkou vzestupu k moci byla likvidace politických konkurentů dříve, než dotyčný bude politickými konkurenty zlikvidován sám. Rovněž A. Solženicynem publikovaný systém koncentračních táboru GULAG nebyl dílem Stalina, jak se mnozí domnívají, nýbrž byl zřízen za Leninovy vlády ještě před rokem 1924.
Stalin se dostal k moci díky své intuici a odhadu příznivé chvíle, kdy se má svých oponentů zbavovat. Bylo by velmi naivní se domnívat, že by situace byla jiná, pokud by někdo z konkurentů disponoval lepším odhadem a zabil Stalina dříve, než byl zabit on sám. Není pochyb, že rozsah genocid, zvěrstev a masakrů vyprodukovaný komunistickou stranou a prezídiem nejvyššího sovětu by dosáhl ještě většího objemu, pokud by do funkce jeho předsedy a generálního tajemníka komunistické strany místo Stalina usedl Nikolaj Ježov, Vasilij Blochin nebo někdo jemu podobný.

Stalin, který Leninem nastolený autozabijácký systém ze své vlastní zkušenosti znal, snižoval riziko vlastní likvidace tak, že své konkurenty nenechal ve funkci příliš dlouho a zbavoval se jich dříve, pokud si ještě nestihli vybudovat pozici natolik silnou, aby poslali na popraviště jeho. Je otázka, zda to, co mnozí historici považují za Stalinovu paranoiu, nebyl spíše realistický odhad na základě vlastní zkušenosti. A pokud (jak mnozí historici předpokládají) Berija zavraždil Stalina, aby v úsilí o post nejvyšší byl záhy sám zavražděn v zinscenovaném soudním procesu na příkaz Nikity Chruščova, který tak získal funkci místo něj, byl Stalinův odhad správný.

Koneckonců i Komunistická strana Československa dokázala nezávisle na Stalinovi vyprodukovat značný počet zločinců ochotných zabíjet vlastní občany včetně svých spolustraníků. Lze si jen těžko představit, že například Miladu Horákovou zavraždil Stalin a členové Komunistické strany Československa za nic nemohli.

Obecně všechny komunistické strany sdružují občany, kteří jsou ochotni zabíjet. Zejména Komunistické strany Sovětského svazu i Československa jsou toho zřetelným dokladem. A když dnes vidíme, jak KSČM obhajuje a propaguje již pět let trvající zabíjení Ukrajinců na ukrajinském Donbasu, je jasné, že KSČM se ani 65 let po smrti Stalina v touze po zabíjení nezměnila.


Reference

1. Chechnya: European Parliament recognises the genocide of the Chechen People in 1944 [online]. unpo.org, 2004-02-27, rev. 2019-12-06. Dostupné online. (anglicky)
2. Akaev, V., Bugaev, A, Daduev, M: Депортация чеченского народа: что это было и можно ли это забыть? [online]. rev. 2019-12-06. Dostupné online. (rusky)
3. Kokanaev, R., Erkenov, H: Nařízeno zapomenout [online]. 2004-02-27, rev. 2019-12-06. Dostupné online. (rusky a anglickými titulky)
4. Ruská cenzura v akci: Film o stalinských zvěrstvech zakázán [online]. eurozpravy.cz 2014-06-14, rev. 2019-12-07. Dostupné online. (česky)
5. Česká armáda uctí ruský svátek založený na mýtu. Oslavuje bitvu, která se nestala [online]. lidovky.cz 2015-02-07, rev. 2019-12-07. Dostupné online. (česky)
6. Rusko slaví svátek špionů [online]. lidovky.cz 2012-12-20, rev. 2019-12-23. Dostupné online. (česky)

279