Vajnachská diaspora České republiky, o. s.

Domů | Stanovy | Kontakt
Obr: kavkazské strážní a obytné věže

Historie Vajnachů

Antika a středověk

Území Vajnachů se z místopisného hlediska nachází na poměrně úzkém koridoru mezi Černým a Kaspickým mořem. Již v antice a na počátku středověku se tak jejich území stalo oblastí průchodu vojsk různých říší, která tímto přírodním koridorem při svých expanzích procházela: V horských oblastech sídlilo království Sarir (5. až 12. století), severní plošinu ovládala Alanie, které se dočasně podařilo Vajnachy podrobit. Alanové zde pak sídlili několik století, přičemž přebrali některé prvky vajnachské kultury. Dále sem přišli Římané, později novoperská Sásánovská říše, Arabský kalifát, Chazarská říše a různé další nomádské kmeny.

Po staletí se území osídlené Vajnachy měnilo podle momentálního ohrožení: V dobách míru se Vajnachové tlačili do nížiny od hřebene Velkého Kavkazu na sever. Za války se zase stahovali do opevněných pozic na severním svahu Velkého Kavkazu, které však poskytovaly strategickou výhodu kontroly nad obchodními cestami přes hřeben Velkého Kavkazu.

V 10. století se začalo k Vajnachům z Gruzie šířit křesťanství. V této době jsou též budovány četné obytné a obranné věže. Šíření křesťanství pokračovalo až do 13. století, než byl Kavkaz obsazen Mongoly, kteří přinutili Vajnachy, aby se znovu stáhli do hor. Po pádu Tímúrovské říše se vajnachové začali opět vracet do nížin. Právě v této době se pravděpodobně začali štepit mezi Čečence a Inguše, přičemž Čečenci budovali kmenovou pospolitost se sklonem ke štěpení. K vytvoření společného státu tak nikdy nedošlo. K islamizaci došlo teprve v 16. století.

Osmnácté století

V roce 1784 se šejch Mansur (vlastním jménem Ušurma, 1732-1794), který byl znepokojen ruskou expanzí na severní Kavkaz, pokusil dosáhnout národní jednoty nařízením vajnachskému národu ukončit mnohé staré pohanské tradice (například krevní mstu a kouření tabáku) a nahradit právo zvykové právem zákonným.
Pod tlakem ruského expanzionismu se Mansurovi podařilo jednotlivé kmeny (tejpy) sjednotit v obraně proti ruskému imperiálnímu tlaku.

Ruské impérium se ho za to pokusilo zdiskreditovat a uvěznit.
V roce 1785 vyslalo trestnou výpravu o počtu na 5000 mužů k jeho domu v Aldi-aul (na území dnešního hlavního města Groznyj), ale našli celou vesnici vylidněnou. Poté co Rusové celou vesnici vyplundrovali a vypálili, Mansur vyhlásil Rusům válku. Záhy čečenští bojovníci zvítězili v bitvě u Sunži, v níž padly a byly zajaty stovky ruských vojáků.

Mansur pak v prosinci 1785 shromáždil přes 12 tisíc bojovníků, z nichž většina byli Dagestánci a Čečenci. Byl ale poražen, když se mu nepodařilo dobýt pevnost Kizlyar.
Podařilo se mu ale v roce 1786 přinutit ruská vojska opustit novou pevnost Vladikavkaz (na území Ingušska). V letech 1787-1791 se Mansur přesunul do oblasti Adygejska na severozápadním Kavkazu, kde se v rámci obrany proti ruské expanzi postavil do čela Adygů. Opakovaně vedl Adygy a Nogajce do útoku proti Rusům.
V červnu 1791 byl Mansur raněn a raněný zajat u turecké pevnosti Anapa na pobřeží Černého moře. Byl zavlečen do Petrohradu a doživotně uvězněn. Zemřel v dubnu 1794 v pevnosti Šlisselburg.

Devatenácté století

Pokusy Ruska o násilnou kolonizaci probíhaly od éry šejcha Mansura až do roku 1879. Následkem ruských kolonizačních válek došlo k obrovskému poklesu počtu vajnachského obyvatelstva z původních asi tří miliónů na méně než sto tisíc lidí.

První rusko-čečenská válka (1994–1996)

Uvolnění přinesla Gorbačevova pěrestrojka. V Čečensku, baltských státech a v oblasti Velkého a Malého Kavkazu vznikaly různé politické strany a hnutí, které se shodly v jednom bodě: Vymanit se z koloniální ruské nadvlády.

Nejvlivnější stranou se na území Vajnachů v té době stalo Zelené hnutí Čečenska, kterému předsedal Dr. Ramzan Goitemirov. V listopadu roku 1990 a dne 8. června 1991 bylo ve dvou čečenských národních kongresech s více než 1000 delegátů volených ve všech regionech rozhodnuto, že Čečensko by mělo být nezávislé. Za mluvčího byl zvolen generál sovětského letectva Džochar Dudajev, který odmítl zasáhnout proti demonstrantům v Estonsku.

Dne 1. září Džochar Dudajev v Čečensku rozpustil bolševický Nejvyšší sovět a podařilo se mu ovládnout všechna strategicky důležitá mocenská centra, která obsadil nově založenou Národní gardou. Dne 27.října 1991 Čečenci zvolili nový parlament, jehož předsedou byl následně velkou většinou zvolen Džochar Dudajev. Dne 8. listopadu 1991 Dudajev vyhlásil suverenitu a nezávislost Čečenska. V roce 1992 Čečensko smlouvu federaci s Ruskem nepodepsalo, čímž fakticky přestalo být součástí Ruska. Ve stejném roce vstoupila v platnost první čečenská ústava, vypracovaná s pomocí pobaltských právníků.

Všechny pokusy Moskvy svrhnout Dudajeva pomocí vojenské podpory komunistické opozice (tj. bývalých komunistů a kolaborantů), uvalením hospodářské blokády a zablokováním dopravních cest, zůstaly neúspěšné. Rusko zahájilo válečnou přípravu pomocí státních sdělovacích prostředků, které zahájily masívní protivajnachskou propagandistickou kampaň. Samotná válka pak začala dne 11. prosince roku 1994.

Ruská armáda zahájila plošné letecké bombardování a pozemní dělostřelbu na čečenské vesnice a hlavní město Groznyj. Na dobytých úsecích ruská armáda rozpoutávala teror proti zbytkům civilního obyvatelstva. Přes 460 tisíc civilistů uprchlo do sousedních zemí, zejména Ingušska a Dagestánu. K nejtragičtějším událostem patří masakr v Samaški, kdy byli 94 civilisté mučeni a zavražděni, a tragédie vesnice Bamut, která byla ruskými raketomety kompletně zničena.

Horské vesnice na jihu země byly ničeny bez jakéhokoli ohledu na civilní obyvatelstvo, přičemž byly používány zbraně a munice zakázané podle mezinárodního práva, jako termobarické zbraně, tříštivé pumy a defolianty (herbicidy způsobující opadávaní listů). Nálety byly zastaveny až dvěma teroristickými protiakcemi: zajetí rukojmích v Buďonovsku v červnu 1995 a v Pervomajskoje v lednu 1996. Jednání o příměří, která začala v roce 1995, byla opakovaně sabotována Jelcinem, který porušil dohodu s Dudajevem, bývalého prvního tajemníka komunistické strany Doku Zavgajeva doadil na post víceprezidenta Čečenska, zosnoval fingované pseudovolby a proti vůli drtivé většiny obyvatelstva vnutil Čečensku dohodu o jeho statutu jako součásti Ruska. 22. dubna byl první čečenský prezident Džochar Dudajev zavražděn řízenou plochodrážní střelou a čečenský spisovatel Zelimchan Jandarbijev dosazen jako následovník. Zatímco Jandarbijev a bývalý ministerský předseda Ruska Černomyrdin podepisovali v Kremlu smlouvu o ukončení bojů, Jelcin přiletěl do Grozného, kde deklaroval vítězství Ruska nad Čečenskem a oznámil, že se budou konat parlamentní volby. Po Jelcinových pseudovolbách loutkové vlády však následovala v dubnu 1966 mohutná čečenská ofenzíva, ato zhlavně na území města Groznyj, kde se na tisíc ruských vojáků ocitlo v obležení. Následující ruské nálety a dělostřelba způsobila útěk tisíců civilistů z města Groznyj. Tlaku Čečenců ale Rusko nedokázalo vzdorovat. Generál Alexandr Ivanovič Lebeď, který vyjednávání vedl, odvrátil totální porážku ruské armády podpisem smlouvy o vzájemných vztazích mezi Ruskem a Čečenskem dne 31. srpna v dagestánském Chasavjurtu. Zbytek ruského vojska se stáhl. Přestože došlo k sabotážním aktům, když došlo k zavraždění šesti pracovníků Mezinárodního červeného kříže v Novye Atagi, dne 27. ledna 1997 došlo k prezidentským a parlamentním volbám pod záštitou OBSE. Za dohledu 72 pozorovatelů a dvou set žurnalistů byl 59,3 procenty zvolen Aslan Maschadov. Jelcin mu ke zvolení telefonicky blahopřál. Dne 12. května prezidenti Maschadov a Jelcin podepsali mírovou smlouvu, kterou byla de fakto nepřímo uznána suverenita Čečenska. Ale země byla téměř úplně zničena a její obyvatelstvo vykořeněno. Na 100 000 civilistů přišlo o život v nepřátelství. Dalších dvakrát tolik raněných, invalidů, vdov a sirotků zanechala válka.

K obnově Čečenska ve smyslu mírové smlouvy ale nemohlo dojít. Dalších na 70 smluv podepsaných s Ruskem nebylo naplněno. Místo toho válka pokračovala jako válka studená, řízená ruskými tajnými službami.
Poválečná situace Maskchadova přetížila. Jeho pověst utrpěla, když musel záhy čelit Ruskem organizované politické a náboženské opozici, která sahala i k teroristickým akcím. Bez pomoci mezinárodního společenství, vystaven permanentnímu tlaku Ruskem organizované studené války a ruskému státnímu terorismu, byl prezident Maschadov odsouzen k neúspěchu.
Druhá čečenská válka tak byla na spadnutí.