Vajnachská diaspora České republiky, o. s.

Domů | Stanovy | Kontakt
Obr: kavkazské strážní a obytné věže

První kavkazská genocida –
genocida severokavkazských autochtonních národů

Pozn: Tento pečlivě ozdrojovaný článek je dílem editorů české wikipedie. Publikace a postupné úpravy tohoto článku narážely ve wikipedii na tak nenávistný odpor skupiny proruských trollů a popíračů ruských zločinů, že článek byl naklonec jedním ze správců smazán a s odstupem času dokonce odstraněn i z historie encyklopedie, aby po něm (stejně jako po válečných zločinech Ruska) nezůstala pokud možno žádná stopa.

Deklarace pojmu "Kavkazská genocida"

Kavkazská genocida nebo též první kavkazská genocida (anglicky Caucasian Genocide)[1]je označení zločinů proti lidskosti spáchané cíleným vyvoláváním hladomorů a nehumánním zacházením s civilním obyvatelstvem Kavkazu ruskou armádou v době kolonizace tohoto území v 19. století za Kavkazské války v letech 1817–1864.
Pojem Kavkazská genocida včetně požadavku na jeho uznání byl deklarovaný na Druhé mezinárodní konferenci Kavkazanů v roce 2014.[1]  Vladimír Baar, profesor katedry sociální geografie univerzity v Ostravě, použil pro označení kavkazské genocidy pojem genocida severokavkazských autochtonních národů.[2]

Obsah

Počet obětí

Celkový počet padlých v boji, civilních obětí a obětí při deportacích byl podle některých ruských zdrojů kolem dvou milionů.[3]
Jiné zdroje (Baar, Švankmajer)[2] [4] [5] uvádí osm milionů lidí, což činí polovinu celé kavkazské populace. Mezi kavkazkými etniky, na kterých byla spáchána genocida, patří např.: Abcházci[15], Avaři, Čečenci, Čerkesové, Kunyci, Oseti a Balkaři. Nejvíce zdecimovaným etnikem byli Čerkesové.[2] Národem, který kladl největší odpor, byli Čečenci.

Situace

Anexí části Gruzie v roce 1801 expandovalo Ruské impérium do Zakavkazska (na jižní svahy pohoří Velký Kavkaz), ale rozlehlé oblasti severně od hřebene Velkého Kavkazu mu stále nepatřily. Na vývoj v regionu měla zásadní vliv drinopolská smlouva, podle níž Turecko přiznalo Ruskému impériu právo na černomořské pobřeží od řeky Kubáň po přístav Poti.
V západní části Kavkazu se Čerkesové začali proti této smlouvě a ruské nadvládě vojensky bránit.[2] Ve východní části Kavkazu se v letech 1831-1859 Rusům postavil avarský imám Osman Šamil, který sjednotil Vajnachy, Avary a další národy v boji proti Rusům. V roce 1845, pod velením Bajsangura Benojského z Dagestánu, utrpěla Voronzovova armáda drtivou porážku a ruské vojsko bylo vyhnáno ze svých pevností v Čečensku a Dagestánu. Povstání skončilo zajetím Osmana Šamila v roce 1859, když Šamilova armáda nemohla odolat nově posílené ruské armádě o síle 240.000 mužů.[6] [7]
Za krymské války (1853-56) ruská aktivita poklesla.
https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/7/7f/Map_of_Caucasus_with_the_borders_1801-1813.JPG/220px-Map_of_Caucasus_with_the_borders_1801-1813.JPG Mapa Kavkazu po roce 1801. Zdroj: wikimedia
Území Ruského impéria označeno zeleně.

Invaze

V roce 1862 začala invaze, při které se Rusové pokusili hladomory vyhladit místní národy, vypalovali lesy a ničili úrodu.
Dne 20. května 1833 publikoval generál Alexej Veljaminov (1785-1838, rusky Алексей Александрович Вельяминов) svou zprávu, v níž píše:

Postupný zábor nepřátelské země pevnostmi a kozáckými osadami pozvolna vyčerpá síly místních obyvatel, kteří budou omezeni v pohybu a nebudou schopni útočit. Ale vedena pouze těmito prostředky bude válka trvat dlouho, třicet let, a proto je dobré uplatnit druhý způsob. Místní obyvatelstvo je naprosto závislé na úrodě. Proto je třeba každý podzim ničit jejich pole, když úroda uzraje, a během pěti let umřou hlady. K realizaci tohoto plánu je třeba šesti kolon, z nichž v každé bude 6 tisíc pěšáků, tisíc kozáků a 24 děl, atd.

Území bylo dobyto v roce 1864.

Kavkazská genocida

Použití pojmu genocida pro toto období není jednotné a podle jednotlivých autorů se liší.
Některé zdroje hovoří o genocidě kavkazského obyvatelstva jako celku[1], případně toto období označují za dobu první genocidy kavkazského obyvatelstva.[4] [2]

Požadavek na uznání genocidy Kavkazanů jako celku byl deklarován reprezentanty čečenského, čerkeského, dagestánského, tatarského a turkického původu v roce 2014 na Druhé mezinárodní konferenci Kavkazanů při příležitosti 150. výročí.[1] Baar označuje genocidu Kavkazanů pojmem genocida severokavkazských autochtonních národů.[2] Jiné zdroje hovoří o genocidě kavkazských národů odděleně, a to o genocidě Čerkesů, genocidě Čečenců a genocidě Abcházců.

Genocida Čerkesů (neboli Adygů)

Gruzínský parlament odhlasoval absolutní většinou (90 hlasů k nule) rezoluci prohlašující, že masové vraždění Čerkesů carským Ruskem ve druhé polovině 19. století uznává jako genocidu.[8]  [9] [10] [11] [12]

Výnosem Nejvyššího sovětu Kabardsko-Balkarské sovětské republiky ze dne 7. února 1992 č. 977-XII-В bylo masové vyhlazování čerkeského obyvatelstva během rusko-kavkazské války a jejich nucené vystěhování z jejich historické vlasti do Osmanské říše prohlášeno za genocidu - nejhorší zločin proti lidskosti.[13]

Genocida Čečenců

Geneze na 150 let trvajícího konfliktu mezi Ruskem a Čečenskem jako pro Rusko "nejsilnejšího a nejnebezpecnejšího národa" bývá označována za genocidu Čečenců.[14] Spolu s Čečenci byli obětí této genocidy i Orstchojci.
Ačkoliv ruská oficiální místa dokazují, že cílem Ruska po staletí bylo mírové vyřešení konfliktu a přizpůsobení (asimilace) Čečenců, cílem ruské imperiální politiky bylo definitivní ovládnutí Kavkazu i za cenu vyhlazení čečenského národa.[14]

„Sebemenší neposlušnost a vaše auly budou zničeny, vaše rodiny prodány do hor, zajatci pověšeni, vesnice vypáleny, ženy a děti zmasakrovány!“

„Nezastavím se, dokud jediný Čečenec zůstane na živu!“

„Chci, aby hrůza mého jména chránila naše hranice účinněji, než řetězec našich pevností, aby mé slovo se pro domorodce stalo zákonem ješte rozhodnějším než smrt!“

— Alexej Petrovič Jermolov (1777-1861), citováno dle[6]

Jiné zdroje hovoří o genocidě Čečenců až v pozdejším období za éry Sovětského svazu.[3]

Genocida Abcházců

Dne 15. října 1997 navrhlo národní shromáždění Ruskem uznané Republiky Abcházie přijmout v rámci rezoluce O deportaci Abcházců v 19. století (rusky Об акте депортации абхазов (абаза) в XIX веке) prohlášení, že masové vyhlazování a vyhánění Abcházců do Osmanské ríše je genocidou - zločinem proti lidskosti. Národní shromáždení schválilo uvedenou rezoluci ve znění, že koloniální politika Ruska způsobila genofondu abcházského národa nenapravitelné škody. V boji za svobodu a nezávislost byla tehdy část národa fyzicky zlikvidována a 80 % preživších vyhnáno do Osmanské ríše.[15]

Koloniální politika Ruské říše způsobila v letech rusko-kavkazské války (1817 - 1867) a v období následujícím nenapravitelnou škodu lidem Abcházie a jejich genofondu. Za účast v boji za svobodu a nezávislost své země byla část etnické skupiny fyzicky vyhlazena a 80% přeživších bylo vyhnáno do Osmanské říše. V důsledku války a opakovaným represivním opatřením došlo k vypuzení Abcházců z historické vlasti, severozápadní a střední Abcházie byla zcela zpustošena. Zcela vymizely etnografické skupiny a územní společenství Sadzů, Achčipsujců, Ajbgovců, Cvidžů, Pschuvců, Gumců, Cebeldů, Dalců a dalších, jakož i Ubychů, kteří jsou úzce spjati s Abcházci (Abaza) a obývali území mezi řekami Chosta a Šache a většina Abazinů, kteří žili na severním Kavkaze. V Abcházii zůstaly pouze ve formě oddělených etnických enkláv Bzybové, Abchujci a Samurzakanci. Na severním Kavkaze pak Tapanté a Ašcharové. Podle moderního mezinárodního práva je více než 300 tisíc deportovaných Abcházců považováno za uprchlíky. Deportovanou populaci postihly nesčetné katastrofy a utrpení - desítky tisíc lidí se staly oběťmi hladu, chladu a epidemií. Carské Rusko vyhnané Abcházce křivě obvinilo ze „zrady“. Návrat do vlasti jim byl zapovězen. Tisíce Abcházců se pokusily z Turecka vrátit na břehy Abcházie, ale místní správa je poslala zpět. Abcházci, kteří zůstali v Abcházii, byli prohlášeni za „vinné“ a „dočasné“ obyvatele. Neměli právo obývat střední a pobřežní Abcházii a za sebemenší protivládní projev jim hrozilo absolutní vyhnanství.

— Z rezoluce Národního shromáždění Abcházie 15. října 1997[15]

Reference

1. Caucasian Genocide should be granted [online]. imkander.org.tr, 2014-05-22, rev. 2016-05-01. Dostupné online. (anglicky)
2. BAAR, Vladimír. Národy na prahu 21. století: emancipace nebo nacionalismus?. Ostrava: 1. vyd. Ostrava Šenov u Ostravy : Ostravská univerzita : Tilia, 2002. 415 s. ISBN 80-86101-66-5. S. 123.
3. Čečensko - stručná historie [online]. CHECHNYA.cz [cit. 2016-05-03]. http://www.cecna.cz/?cz_historie – již nedostupné
4. ŠVANKMAJER, Milan. Dějiny Ruska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2004. 602 s. ISBN 80-7106-658-3 S. 237.
5. ZIEGLER, Jan. Miliony zavražděných v historii ruských expanzí zřejmě nevadí [online]. virtually.cz, 2012-12-04 [cit. 2016-05-03]. Dostupné online. (česky)
6. MAAß, Ekkehard; KUBANEK, Bettina. Chechnya. War and history. 400 Years of Colonial Conquest – 400 Years of Resistance. Berlin: Deutsch-Kaukasische Gesellschaft e.V. © 2003, 2006. 415 s. S. 123.
7. MACHÁLEK, Vít. Z dějin Kavkazu [online]. virtually.cz [cit. 2016-05-03]. Dostupné online. (česky)
8. Georgia Recognizes 'Circassian Genocide' [online]. Civil Georgia, 2011-05-20 [cit. 2016-05-03]. Dostupné online.
9. Georgia Says Russia Committed Genocide in 19th Century. New York Times. May 20, 2011
10. Russia's Sochi Olympics awakens Circassian anger CBC News. Archived from the original. http://www.cbc.ca/news/world/story/2012/08/09/f-sochi-olympics-russia-circassians.html Retrieved 2012-08-15.
11. Georgia Recognizes ‘Circassian Genocide’. Civil Georgia. May 20, 2011
12. Recognizes Russian 'Genocide' Of Ethnic Circassians. Radio Free Europe/Radio Liberty. May 20, 2011
13. ОБ ОСУЖДЕНИИ ГЕНОЦИДА АДЫГОВ (ЧЕРКЕСОВ) В ГОДЫ РУССКО-КАВКАЗСКОЙ ВОЙНЫ N 977-XII-В [online]. Nejvyšší sovět Kabardsko-Balkarké sovětské republiky, 1992-02-07 [cit. 2016-05-03]. Dostupné online.(rusky)
14. NADSKAKULA, Olga. The Person and the Challenges, Volume 3 (2013) Number 2, The Genocide of Chechens in the Context of Russian-Chechen Conflict. Krakov: The Pontifical University of John Paul II, 2013. ISBN 80-86101-66-5 S. 51–63.
15. ДЖИНДЖОЛИЯ, С. Правительства Кабардино-Балкарии, Абхазии и Адыгеи о геноциде [online]. 1997-10-15 [cit. 2016-05-07]. Dostupné online. (rusky)

15