Vajnachská diaspora České republiky, o. s.

Domů | Stanovy | Kontakt
Obr: kavkazské strážní a obytné věže

Historie Vajnachů

Druhá rusko-čečenská válka (1999–..)

„Řešení problému Čečenců konečně vidím jako jednoduché. Čečenci jsou škodná zvěř, a jako taková musí být vyhlazeni tak, jako mají být vyhubeni švábi. Jejich fyzický zjev je mi odporný: černé vlasy, dlouhé zahnuté nosy, tupé oči zanořené v jeskyním se podobajících důlcích. Jejich jazyk se podobá štěkotu chcípajícího psa. Ničím se neliší od bastardských národů Kavkazu a severního Kavkazu.
Carové udělali hrubou chybu, když tyto národy v 19. století osvobodili. My jsme jim přinesli civilizaci, zatímco oni nám přinesli krveprolévání. Jsou to suroví divoši. Jsou to, upřímně řečeno, národy, které si nezaslouží styl života, kterým žijí civilizované lidské bytosti. To je smutná pravda. Upřímnost mi káže ji prohlásit.“

— Vladimir Vladimirovič Putin, citováno dle[1]

Obsah

Příčiny

Druhá rusko-čečenská válka měla čtyři hlavní příčiny:

1. Byla to reakce na alianční bombardování v Jugoslávii, které ignorovalo Rusko jako světovou moc.
2. Msta za ostudnou porážku ruské armády v roce 1996.
3. Podle tvrzení Putina, které opakovalo mnoho ruských generálů, byla tato válka znovuzrozením ruské armády a ruského národa a pokusem o obnovení ruského národního sentimentu po rozpadu Sovětského svazu.
4. Válka vynesla na vrchol moci agenta KGB/FSB Vladimira Putina a spolu s ním umožnila Rusko podřídit politickému a ekonomickému diktátu Putina a jeho blízkých pomocníků z FSB.

Vstup čečenského polního velitele Šamila Basajeva do Dagestánu (ať už s pomocí FSB nebo bez ní) byl vítanou příležitostí pro zahájení vojenských operací.
Důkazy o účasti FSB na bombových útocích v září 1999 v Moskvě a Volgadonsku sice nejsou, ale je mnoho indícií, že tyto teroristické útoky zosnovala ruská zpravodajská služba FSB kvůli zahájení války v Čečensku a jejímu ospravedlnění před ruskou a světovou veřejností.

Invaze

Rusko zahájilo válku leteckým bombardováním a dělostřeleckou palbou z bezpečné vzdálenosti, a to bez jakéhokoliv ohledu na civilní obyvatelstvo. Dne 10. října 1999 dopadají na Grozný tři rakety země-země. Jedna zasáhla rušný trh, kde došlo k 167 úmrtím a bezpočtu zraněných, druhá zasáhla jedinou porodnici v Grozném (27 mrtvých) a třetí dopadá na předměstí, kde zasáhne několik obydlených domů. Stovky tisíc uprchlíků se pod palbou z vrtulníků hrnou do sousedního Ingušska, Dagestánu a přes hory do Gruzie.
Pak je čečenská pláň zaplavena tanky. Čečenská vláda volí obrannou radu a stahuje se s téměř všemi svými bojovníky v únoru 2000 do hor. Stovky lidí přichází o život při průchodu minovým polem. Město Grozný, které je v troskách ještě od první rusko-čečenské války, je úplně zničeno, stejně jako dalších 15 větších vesnic. Boj je primárně veden ze vzduchu a postihuje staré, nemocné a chudé, kteří buď nemají žádné prostředky nebo možnost úniku.

Na rozdíl od první rusko-čečenské války bombardování nebere ohled na průmyslové závody. Vysoce toxické chemikálie pronikají do podzemních vod a do řeky Sunža. Olejové systémy hoří a produkují štiplavý kouř.

Další rozdíl oproti první válce je rozsáhlé vyloučení novinářů a pozorovatelů. Ruská propagandistická mašinerie zajistila, aby téměř všichni Rusové chtěli válku proti Čečensku.

Po sérii bojů, jako například v Goj-Ču (rusky Komsomolskoje) v březnu 2000, kde byla zničena celá vesnice i s 6 000 obyvateli a bylo zabito 1 100 čečenských bojovníků, se Čečenská obranná rada rozhodla pokračovat formou partyzánské války.

Masakry civilního obyvateltva

Navzdory snaze Ruska veškeré novináře vyloučit, dostaly se informace o některých zločinech ruské armády do zahraničí. Jedná se tak o malý střípek z celkového objemu Ruskem napáchaných válečných zločinů.[22]

Bombardování Elistanže kazetovými bombami (rusky: Elistanži) – 7. říjen 1999

K bombardování Elistanže (GPS: 42.971, 46.017) kazetovými bombami došlo 7. října 1999, když dva ruské taktické bombardéry Suchoj Su-24 svrhly několik kazetových pum na zřejmě nebráněnou horskou vesnici Elistanža (rusky Elistanži).

Při náletu bylo zabito nejméně 34 osob (některé zdroje uvádí až 48) a zraněno asi 20 až 100 osob v malé vesnici, převážně ženy a děti. Nejméně devět dětí bylo podle zpráv zabito, když jedna z pum zasáhla místní školu. Svědci i oběti tvrdili, že ve vesnici se jak před bombardováním, tak i v průběhu něho žádné vojenské cíle nenacházely. Zástupci ruské skupiny pro lidská práva Memorial navštívíli Elistanži krátce po útoku a nenašli žádný důkaz o přítomnosti čečenských ozbrojených separatistů.[12]

Raketový útok na Grozný – 21. říjen 1999

Masívní útok ruské armády balistickými raketami Scud (SS-1) na Grozný se odehrál 21. října 1999 na počátku druhé čečenské války. Celkem bylo zabito asi 280 neozbrojených čečenských civilistů (137 na místě a 143 na následky těžkých zranění) včetně žen, dětí, kojenců a lékařského personálu. Dalších 250–400 lidí bylo těžce raněno.

Exploze nastaly asi v 18:15 hodin v několika oblastech hlavního města, většinou v centru, včetně přeplněného venkovního centrálního tržiště a dětské nemocnice, kde zemřelo až 35 žen s novorozenci.
Vladimir Putin tvrdil, že výbuchy byly výsledky „střetu mezi gangy“ a popřel informace, že by ruské síly byly zapojeny v událostech v Grozném. Později vyšlo najevo, že se jednalo o ruské rakety Scud (SS-1), odpálené ruskou armádou ze severoosetské ruské vojenské základny ve Vladikavkazu.

Po útoku se ocitlo město bez elektrické energie a byla ztížena péče o raněné. Stovky raněných byly převáženy do sousedního Ingušska, sanitky zdržovala ruská armáda na nesčetných kontrolních stanovištích. Útok vyvolal masovou vlnu uprchlíků, kdy jen v několika následujících dnech uprchlo 177 000 lidí z města, než Rusko uzavřelo hranice. Později ruská armáda srovnala se zemí většinu města Grozný.

Použití raket země-země podléhá přímému schválení premiéra republiky, kterým byl Vladimir Putin.[13] Ruský velitel v Čečensku, generálmajor Vladimir Šamanov, řekl, že o rozhodnutí k útoku došlo na nejvyšší vládní úrovni. Stejný názor vyjádřil i prezident Ingušska Ruslan Aušev.[18]

Masakr utečeneckého konvoje v Grozném – 3. prosinec 1999

Masakr utečeneckého konvoje v Grozném byla masová vražda asi 40 neozbrojených čečenských civilistů, hlavně starců, žen a dětí, kterou spáchali příslušníci ruských speciálních jednotek OMON 3. prosince 1999 útokem na utečenecký konvoj motorových vozidel označených bílými vlajkami.

Konvoj civilistů prchal z ruskou armádou obleženého města Groznyj, které bylo pod nepřetržitou palbou ze země a ze vzduchu. Konvoj směřoval k ingušské hranici. Ruské ministerstvo obrany uvedlo, že zprávy v médiích o tomto incidentu jsou dezinformace a že šlo o 30 vozů s povstalci a ne civilisty. Podle zpráv přeživších, konvoj sestávající z cca 50 osob v sedmi nebo osmi osobních automobilech a jednoho autobusu, byl značen bílými vlajkami. Když se konvoj přiblížil ke kontrolnímu stanovišti poblíž obce Goity, byla na něj bez varování zahájena palba ruskými jednotkami OMON. Po střelbě poskytli ruští vojáci pomoc přeživším a odvezli je do nemocnice v Slepcovskaja, Ingušsko, kde byli dotazováni novináři.[13] [16] [17]

Masakr v obci Alchan-Jurt – prosinec 1999

Ruská vojska vstoupila do vesnice 1. prosince 1999 a procházela dům od domu, aby zajistila, že bojovníci v obci nezůstali. Přitom došlo k plenění a vhazování granátů do sklepů, kde byli civilisté, zatímco mnoho civilistů bylo vyhnáno do asi 2 km vzdálené vesnice Kulary.[19]

Podle výpovědí vesničanů bylo při zničujícím řádění ruských vojsk zničeno mnoho ze zbývajících domů ve vesnici a popraveno mnoho civilistů, kteří se bránili rabování. Při krádežích a rabování dosáhlo řádění takového stupně, že kromě lidí bylo zabíjeno vše živé včetně zvířectva. Podle výpovědí bylo zabito asi 41 civilistů.[20] [21]

Lidskoprávní organizace potvrdily a zdokumentovaly 17 případů vražd a tři případy znásilnění. Podle Human Rights Watch (HRW) se nejedná o ojedinělý případ, neboť ruské jednotky systematicky plenily vesnice a města pod jejich kontrolou.[19]

Ministr obrany Ruska zprvu popřel, že by k nějakému masakru v obci Alchan-Jurt došlo.[2] Mluvčí ministerstva obrany později pod podmínkou zachování anonymity sdělil francouzské agentuře Agence-France Presse, že incident je prošetřován.[22]

Masakr ve čtvrti Staropromyslovsky v Grozném – prosinec 1999 až leden 2000

Masakr ve čtvrti Staropromyslovsky byla vražda nejméně 38 neozbrojených čečenských civilistů, převážně žen a starců, kterou spáchali příslušníci armády Ruské federace v období prosince 1999 a ledna 2000 formou poprav při řádění v městské čtvrti Staropromyslovsky v severozápadní části města Groznyj.
Všichni zavraždění byli popraveni střelbou z blízka. Nespočet osob "zmizelo" během stejného období v ruské vězeňské vazbě a dodnes jsou nezvěstní.

Ruské úřady jakékoliv zabíjení odmítají, přesto 29. listopadu 2007 rozhodl Evropský soud pro lidská práva případ Tangijeva versus Rusko ve prospěch příbuzného obětí jednoho z hromadných poprav, která se konala v časných ranních hodinách dne 11. ledna 2000. Oběti, rodiče předkladatele, byli zastřeleni po boku jiné ženy v jejich domě, který byl poté zapálen. Za viníka jejich smrti byla označena Ruská federace, soud rovněž obvinil Ruskou federaci z neochoty vraždy vyšetřit.[13] [14] [15]

Masakr v obci Kerpa Alda (rusky: Novyje Aldy) – 5. únor 2000

Masakr v obci Kerpa Alda (GPS: 43.264, 45.655) byla loupežná masová vražda[7][8] 60 až 82 neozbrojených čečenských civilistů, kterou spáchali popravami příslušníci ruské armády a jednotky OMON dne 5. února 2000 na předměstí Grozného Kerpa Alda[2][3]

Předměstí Kerpa Alda (rusky Novyje Aldy) bylo rezidenční čtvrtí na jihozápadě města Groznyj. V době druhé ruské invaze se zde zdržovali převážně staří a nemocní lidé, kteří nebyli schopni z města uprchnout před ruskou armádou. Město bylo rabováno ruskými vojáky a tam kde obyvatelé zůstali, byli ruskými vojáky popraveni. Po popravách byl obětem odcizen majetek a domy byly zapáleny.

V říjnu 2006 rozhodl Evropský soud pro lidská práva v případu Estamirov a další versus Rusko (povražděno pět členů rodiny) a v červenci 2007 v případu Musayev, Labazanova a Magomadov versus Rusko (povražděno 11 členů rodiny), že viníkem smrti byla Ruská federace. Soud rovněž obvinil Ruskou federaci z neochoty vraždy vyšetřit. Soud také konstatoval, že k vraždám docházelo organizovaně s cílem se zmocnit majetku zavražděných.[10] [11]

Masakr v obci Goj-Ču (rusky: Komsomolskoje) – 20. březen 2000

Masakr v obci Goj-Ču (GPS: 43.06, 45.61) byl spáchán ruskou armádou v březnu 2000.
Významnou událostí tohoto incidentu se stal osud skupiny asi 72 čečenských bojovníků, kteří se vzdali ruskému vojsku dne 20. března po veřejném příslibu, že se jim nic nestane, pokud se vzdají. Přitom téměř všichni buď přišli o život nebo násilně „zmizeli“ krátce poté, co byli zajati.[2]

Krátce po skončení incidentu navštívil ruiny obce Goj-Ču korespondent týdeníku Newsweek Owen Matthews. Nalezl zde nejméně 11 čečenských bojovníků, o kterých zveřejnil:

„Je jasné, že mnozí nepřišli o život v bitvě. Nejméně jeden měl ruce svázané silným drátem a hlavu rozseknutou rýčem, jiný měl vyříznutý jazyk. Další tři měli uřezané uši. Jeden z přítomných ruských vojáků přitom žertoval, že přišli o uši, poněvadž příliš mnoho slyšeli.“

— Owen Matthews, citováno dle[3]

Vojenská pěchotní škola ve Fort Benning zveřejnila, že „ruské ministerstvo pro mimořádné situace pověřené odklízením těl civilistů a jejich přepravou do blízké vesnice k identifikaci .. odklízelo těla na břehu řeky, z nichž některá měla uřezané uši, nosy nebo prsty. Důvod zohavení těl stejně jako pachatel nebyl znám.“[4]

V rozhovoru s přední ruskou organizací pro lidská práva Memorial popsal v roce 2003 Rustam Azizov, který zajetí v Čečensku přežil a jehož paže musela být později kvůli nedostatku lékařské péče amputována, extrémní utrpení při nástupu do zajetí, které zahrnovalo těžké bití a mučení poté, co byl převezen do filtračního tábora v Urus-Martanu. Dále vypověděl, že byl svědkem, jak zranění Čečenci byli drceni pásy tanků, ubiti k smrti pažbami či dokonce rýči, jak „do sklepů, kam jsme snášeli naše raněné s uřezanými končetinami, byly vhazovány granáty nebo zakládány požáry“,[5] masového zabíjení zajatců, kteří se vzdali na základě veřejného příslibu amnestie Vladimirem Putinem dne 20. března a toho, jak "zmizelí" zajatci byli přinuceni kopat vlastní hroby.[10] [11]

V říjnu 2006 rozhodl Evropský soud pro lidská práva v případu Estamirov a další versus Rusko (povražděno pět členů rodiny) a v červenci 2007 v případu Musayev, Labazanova a Magomadov versus Rusko (povražděno 11 členů rodiny), že viníkem smrti byla Ruská federace. Soud rovněž obvinil Ruskou federaci z neochoty vraždy vyšetřit. Soud také konstatoval, že k vraždám docházelo organizovaně s cílem se zmocnit majetku zavražděných.

Etnická čistka a drancování v obci Coci-Evla (rusky: Coci Jurt)
– 30. prosinec 2001 až 3. leden 2002

V rámci čtyřdenní "vojenské čistky" (rusky: začistka) obce Coci-Evla došlo ke střetu mezi čečenskými bojovníky a ruskými jednotka mi zvláštního určení "Specnaz", která skončila patem. Následně ruské jednotky zahájily plundrování, rabování, etnickou čistku a nucené mizení. (Nucené zmizení je situace, kdy oběť je zbavena svobody a často následně zavražděna. Oběť je v takovém případě unesena, nezákonně zadržena, často mučena, následně zavražděna a tělo skryto. Vražda je obvykle utajovaná a je zabráněno náhodnému nalezení těla. Vrazi poté mohou smrt hodnověrně popřít, jelikož nikdo nemá důkazy potvrzující smrt oběti.)

Operace byla doprovázena hrubým a masivním porušováním lidských práv a ruského práva. Ruské jednotky drancovaly a ničily civilní majetek, znesvěcovaly mešity, páchaly masivní loupeže, vydíránly, bily a mučily kolem 100 zadržených ve „filtračním táboře“, z nichž 11 bylo nuceně zmizeno a pět bylo brutálně zavražděno. Ruské síly také uváděly použití lidských štítů.[23]
Zahraniční mediální zdroje naví informovaly o vraždách 37 nebo dokonce 80 civilistů v průběhu operace.[23]

Důsledky

Po řadu let připomínalo ruskou armádou obsazené Čečensko obrovský koncentrační tábor. Na příjezdových cestách a křižovatkách jsou dodnes vojenská stanoviště, která si na lidech vybíjí agresivitu, ale především chtějí vydělávat. Na některých příjezdových cestách jsou nápisy: „Máme plné zuby vás zabíjet, průjezd stojí 50 rublů“. Dodnes je v Čečensku přítomna více než 100 tisícová ruská armáda, která ale díky úplatkářství a korupci prakticky nic neovládá, jak ukazují nejnovější teroristické útoky.

Země žije v neustálém strachu před čistkami, které obyvatelstvo systematicky decimují. Při každé čistce je odvezeno až 100 lidí, krutě zbito a vyslýcháno. Patnáct až dvacet z nich je přesunuto do notoricky známých táborů, odkud je lze koupit, pokud vesnice zaplatí. Jiní jsou mučeni, zmrzačeni a jejich tělesné pozůstatky po několika dnech nalezeny ledabyle zahrabány. Mnohé vesnice prošly až 40 čistkami. Mezinárodní organizace pro lidská práva, kterým je oficiálně přístup do Čečenska odepřen, přesto dokumentují střípky těchto krutých zločinů.

Po dosazení Ramzana Kadyrova jako proruského protektora bylo město Grozný opticky přestavěno. Ruskem zničený průmysl ale obnoven nebyl, takže většina obyvatel je odkázána na služby, samozemědělství a práci za hranicemi Čečenska.

Putino-Kadyrovovy milice a jednotky smrti ovládají zemi pomocí hrůzovlády a pokračují v cílených čistkách. Odpor se dělí na demokraty a islamisty.

Rusko vybudovalo na území Ruské federace téměř 10 tisíc mešit, kde podněcuje arabizaci a islamizaci obyvatelstva, které bylo doposud vůči islámu velmi vlažné. Islámské útoky pak Rusko využívá jako důvod pro další zásahy armády.
Mír na Kavkaze pod nadvládou Kremlu tak není na dohled. A nejen na Kavkaze, jak je vidět v Ruskem okupovaných částech Gruzie, Ukrajiny a Sýrie.

Reference

1. Motyl Alexander J. Vovochka: The True Confessions of Vladimir Putin’s Best Friend and Confidante Anaphora Literary Press. 2419 Southdale Drive, Hephzibah GE, USA. (anglicky)
2. Politkovskaya Anna: A Russian Diary: A Journalist's Final Account of Life, Corruption, and Death in Putin's Russia. Random House, 2007 (strana 127). (anglicky)
3. Matthews Owen: Four Days In Hell. Newsweek, 3. duben 2000. (anglicky)
4. Fighting in a Fortified VillageFighting in a Fortified Village. United States Army Infantry School. (anglicky)
5. War in Chechnya: a Chechen militiaman tells his story. Memorial. 23. duben 2003. (anglicky)
6. Putin urges Chechens to accept amnesty. , BBC News. 20. březen 2000. (anglicky)
7. Aldy – nepromlčená kauza. Prague Watchdog. 9. únor 2010. (česky)
8. Russia Condemned for Chechnya Killings. Human Rights Watch. 12. říjen 2006. (anglicky)
9. 82 civilians feared dead in Chechen massacre . The Guardian. 23. únor 2000. (anglicky)
10. Estamirov and Others v. Russia . Archivováno 7. 8. 2011 na Wayback Machine. European Court of Human Rights. 12. říjen 2007. (anglicky)
11. Case of Musayev and Others v. Russia . European Court of Human Rights. 24. červenec 2006. (anglicky)
12. The report on the Observer mission to the zone of the armed conflict. Memorial. 18. říjen 1999. (anglicky)
13. Brežná Ke genocidě v Čečensku Západ mlčel. Euroskop. 11. červen 2010. (česky)
14. Civilian Killings in Staropromyslovski District of Grozny. Human Rights Watch. 20. únor 2000. (anglicky)
15. Tangieva v. Russia. Archivováno 7. 8. 2011 na Wayback Machine. European Court of Human Rights. 29. listopad 2007. (anglicky)
16. Russians mowed down fleeing civilian convoy. The Guardian. 5. prosinec 1999. (anglicky)
17. Wines Michail New Reports Back Claims of Attack on Chechen Refugee Convoy. The New York Times. 5. prosinec 1999. (anglicky)
18. Russian Federation (Chechnya): For the Motherland. Amnesty International. 1. prosinec 1999. (anglicky)
19. "NO HAPPINESS REMAINS" CIVILIAN KILLINGS, PILLAGE, AND RAPE IN ALKHAN-YURT, CHECHNYA. Human Rights Watch. duben 2000. (anglicky)
20. 'Village massacre' near Grozny. BBC News. 20. prosinec 1999. (anglicky)
21. Russian Troops Rampage in Chechnya Village. Human Rights Watch. 10. prosinec 1999. (anglicky)
22. Wood Paul. New evidence of Chechen massacre. BBC News. 22. prosinec 1999. (anglicky)
23. Myths and Truth about Tsotsin-Yurt. Memorial. 30. prosinec 2001 – 4. leden 2002. (anglicky)

- 203