První rusko-čečenská válka (1994–1996)
Situace
Gorbačovova pěrestrojka přinesla uvolnění. V Čečensku, baltských státech, Tatarstánu, Baškortostánu, na Sibiři a v oblasti Velkého a Malého Kavkazu začaly vznikat různé politické strany a hnutí, které se shodly v jednom bodě: Vymanit se z koloniální ruské nadvlády.
Nejvlivnější stranou se na území Vajnachů v té době stalo Zelené hnutí Čečenska, kterému předsedal Dr. Ramzan Goitemirov. V listopadu roku 1990 a dne 8. června 1991 bylo ve dvou čečenských národních kongresech s více než 1000 delegátů volených ve všech regionech rozhodnuto, že Čečensko by mělo být nezávislé. Za mluvčího byl zvolen bývalý generál sovětského letectva Džochar Dudajev, který (když byl ještě ve funkci generála) odmítl zasáhnout proti demonstrantům v Estonsku.
Dne 1. září Džochar Dudajev v Čečensku rozpustil bolševický Nejvyšší sovět a podařilo se mu ovládnout všechna strategicky důležitá mocenská centra, která obsadil nově založenou Národní gardou. Dne 27.října 1991 Čečenci zvolili nový parlament, jehož předsedou byl následně velkou většinou zvolen Džochar Dudajev.[1] Bezprostředně nato Čečensko vyhlásilo jednostranně suverenitu a nezávislost.[1]
V roce 1992 Čečensko nepodepsalo smlouvu o federaci s Ruskem, čímž fakticky přestalo být součástí Ruska. Ve stejném roce vstoupila v platnost první čečenská ústava, vypracovaná s pomocí pobaltských právníků.
Následující 3 roky stoupalo napětí s Moskvou, když Dudajev pokračoval v budování národní armády s cílem upevnit nezávislost Čečenska, přičemž Kreml stále hledal způsob, jak vzdorujícího generála zastavit[1].
Všechny pokusy Moskvy násilně svrhnout Dudajeva metodami asymetrické (hybridní) války, a to zejména vojenskou podporou komunistické opozice (tj. bývalých komunistů a kolaborantů), uvalením hospodářské blokády a zablokováním dopravních cest, zůstaly neúspěšné. Po tomto neúspěchu vydala Rada bezpečnosti Ruské federace (rusky Совет Безопасности Российской Федерации) dne 29. listopadu 1994 ultimátum, že Čečenská vláda buď odzbrojí a poddá se nadvládě Moskvy nebo bude čelit odplatě.[1]
Válka
Rusko zahájilo válečnou přípravu pomocí státních sdělovacích prostředků, které zahájily masívní protičečenskou propagandistickou kampaň.
Samotná válka začala 11. prosince roku 1994, když ruská armáda vstoupila do Čečenska.
Dne 31. prosince 1994 Ruská armáda zahájila plošné letecké bombardování a pozemní dělostřelbu na čečenské vesnice a hlavní město Groznyj. Do centra Grozného vyslala 4 obrněné formace. Počáteční pouliční střety si vyžádaly tisíce obětí na obou stranách a zničení stovek ruských bojových vozidel. Rusové ustoupili, ale vzápětí zahájili drufou útočnou vlnu 4. ledna 1995.[1]
Po počátečních několikadenních krutých pouličních bojů se Dudajevovy oddíly pod přesilou ruské palebné síly částečně stáhly z Grozného do horských oblastí na jihu Čečenska. Po dalších několik týdnů trvajících pouličních bojích a leteckého bombardování bylo 8. února 1995 dojednáno příměří, v rámci kterého zbývající oddíly Dudajevovy armády opustily Groznyj.[1]
Na dobytých úsecích ruská armáda rozpoutávala teror proti zbytkům civilního obyvatelstva. Přes 460 tisíc civilistů uprchlo do sousedních zemí, zejména Ingušska a Dagestánu.
K nejtragičtějším událostem patří masakr ve vesnici Samaški, kterou spáchali 7. dubna 1995 vojáci ruské armády z 21. „Sofrinské“ motorizované brigády VV, oddílu OMON a SOBR z Orenburgu, když mučili a zavraždili 94 civilsty.
K další tragédii došlo ve vesnici Bamut, která byla ruskými raketomety kompletně zničena.
Horské vesnice na jihu země byly ničeny bez jakéhokoli ohledu na civilní obyvatelstvo, přičemž byly používány zbraně a munice zakázané podle mezinárodního práva, jako termobarické zbraně, tříštivé pumy a defolianty (herbicidy způsobující opadávaní listů).
Nálety byly zastaveny až dvěma teroristickými protiakcemi: zajetí rukojmích v Buďonovsku v červnu 1995 a v Pervomajskoje v lednu 1996. Útok v Buďonnovsku je považován za rozhodující zvrat v událostech první čečenské války, který Moskvu přinutil pozastavit ruskou ofenzivu a vyjednat klid zbraní, který byl později po jednáních s čečenskými představiteli prodloužen až do října. Události v Buďonnovsku šokovaly ruskou veřejnost, vedly k silné kritice ruské vlády a ke zvýšenému odporu ruské veřejnosti vůči Ruskem vedené čečenské válce. Všechny tyto aspekty nakonec přispěly k odchodu ruských vojsk z Čečenska.
Jednání o příměří, která začala v roce 1995, byla opakovaně Jelcinem sabotována. Jelcin porušil dohodu s Dudajevem, když bývalého prvního tajemníka komunistické strany Doku Zavgajeva jmenoval 24. října 1995 víceprezidentem Čečenska a poté v prosinci 1995 zosnoval fingované pseudovolby, které proti vůli drtivé většiny obyvatelstva Zavgajeva ve funkci "potvrdily". Podvodem dosazený Zavgajev a předseda vlády Ruské federace Viktor Černomyrdin pak 8. prosince 1995 podepsali proti vůli drtivé většiny obyvatelstva dohodu o statutu Čečenska jako součásti Ruska.
První čečenský prezident Džochar Dudajev byl 22. dubna 1996 zavražděn řízenou plochodrážní střelou ve věku 52 let.[1] Jeho nástupcem se stal čečenský spisovatel Zelimchan Jandarbijev.
Zatímco Jandarbijev a bývalý ministerský předseda Ruska Černomyrdin podepisovali v Kremlu smlouvu o ukončení bojů, Jelcin přiletěl do Grozného, kde deklaroval vítězství Ruska nad Čečenskem a oznámil, že se budou konat parlamentní volby.
Po Jelcinových pseudovolbách loutkové vlády však následovala v dubnu 1966 mohutná čečenská ofenzíva, a to hlavně na území města Groznyj, kde se na tisíc ruských vojáků ocitlo v obležení. Následující ruské nálety a dělostřelba způsobila útěk tisíců civilistů z města Groznyj. Tlaku Čečenců ale Rusko nedokázalo vzdorovat. V srpnu 1996 Čečenci dobyli Groznyj a přinutili tak Moskvu jednat a podepsat mírovou smlouvu.[1] Generál Alexandr Ivanovič Lebeď, který vyjednávání vedl, odvrátil totální porážku ruské armády podpisem smlouvy o vzájemných vztazích mezi Ruskem a Čečenskem dne 31. srpna 1995 v dagestánském Chasavjurtu. Zbytky ruského vojska se stáhly.
Přestože došlo k sabotážním aktům, když došlo k zavraždění šesti pracovníků Mezinárodního červeného kříže v Novye Atagi, dne 27. ledna 1997 došlo k prezidentským a parlamentním volbám pod záštitou OBSE. Za dohledu 72 pozorovatelů a dvou set žurnalistů byl 59,3 procenty zvolen Aslan Maschadov. Výsledky voleb a zvolení Maschadova byly uznány jak Moskvou, tak mezinárodním společenstvím.[1] Jelcin Maschadovovi ke zvolení telefonicky blahopřál.
Dne 12. května 1997 prezidenti Maschadov a Jelcin podepsali mírovou smlouvu, kterou byla de fakto nepřímo uznána suverenita Čečenska.
Země ale byla téměř úplně zničena a její obyvatelstvo vykořeněno. Na 100 000 civilistů přišlo o život. Dvakrát tolik bylo raněných, invalidů, vdov a sirotků.
Následky
K obnově Čečenska ve smyslu mírové smlouvy nemohlo dojít. Dalších na 70 smluv podepsaných s Ruskem nebylo naplněno. Místo toho válka pokračovala jako válka studená, řízená ruskými tajnými službami.
Poválečná situace Maskchadova přetížila. Jeho pověst utrpěla, když musel záhy čelit Ruskem organizované politické a náboženské opozici, která sahala i k teroristickým akcím. Bez pomoci mezinárodního společenství, vystaven permanentnímu tlaku Ruskem organizované studené války, ruské dezinformaci a ruskému státnímu terorismu, byl prezident Maschadov odsouzen k neúspěchu.
Druhá čečenská válka tak byla na spadnutí.
V roce 1999 ruská vojska znovu zaútočila na Čečensko a válka pokračovala. Vladimir Putin, který Jelcina vysřídal ve funkci prezentoval novou válku jako křížovou výpravu proti čečenskému "terorismu" poté, co Čečence obvinil ze spáchání několika teroristických útoků v Moskvě.[1]
Reference
1. The Battle Of Grozny And The First Chechen War [online]. Radio Free Europe Radio Liberty 2020-01-04, rev. 2020-01-17. Dostupné online. (anglicky)
1422